Test ne/přizpůsobivosti za plného provozu

Studenti studentům. Teoretici versus umělci. Oboustranná služba. Alespoň prozatím. CRASH TEST 2012: Ne/přizpůsobiví do 9. 11. 2012 v Topičově salonu na Národní třídě v Praze.

Šest mladých kurátorek (Alice Němcová, Anna Ostapczuk , Hedvika Černá, Jana Véghová, Kamila Matějková a Michaela Zamazalová) pod vedením Milana Pecha dalo dohromady výstavu, která je výběrem těch nejpřizpůsobivějších z českých mimopražských vysokých uměleckých škol. Zastoupení našla Fakulta umění a architektury TU v Liberci se 3 studenty, Fakulta umění a designu UJEP v Ústí nad Labem se 6 studenty a Pedagogická fakulta UHK v Hradci Králové se 2 studenty. A kteří jsou to konkrétně? Anonym, Barbora Havlíčková, Jana Bernartová, Jan Bohuš, Lenka Husárková, Marek Vysušil, Markéta Bakešová, Miroslav Hašek, Petr Hostaš, Romana Zborovjanová a Zuzana Viková. V rámci celkové expozice byli Ne/přizpůsobiví tematicky vhodně rozděleni do čtyř částí, pojmenování  těchto jednotlivých částí se ovšem mohlo s klidným svědomím vynechat - návštěvník nepotřebuje berličku za každou cenu. Vedle toho katalog k výstavě ve stylu „poskládej si sám“ je naopak berličkou poměrně vítanou, byť s výhradami. První výhrada směřuje už onomu skládání - je to nezbytně nutné? Nové to není, praktické rovněž ne. Druhá se týká prosté gramatiky, věcných chyb a stylové rozháranosti. Výsledná práce tak zbytečně vypadá šitá horkou jehlou.

Pokud je něco, co většinu mladých umělců na výstavě spojuje (krom tématu samotného), je to větší či menší podobnost s díly, které divák už někdy někde viděl. Do jaké míry je to dobře anebo špatně, může být otázkou. Pro častého návštěvníka galerií a výstavních síní to může být problém, protože se mu automaticky nabízí nejen možnost srovnávání, ale i pocity veskrze negativní - ne/záměrné plagiátorství. Buď jak buď, dohromady práce tvoří zajímavý a kompaktní celek, kde má každá své pevně dané místo i dostatek prostoru. Toho se dostává nejvíc v centrální místnosti, kde si nelze nevšimnout cihlové nástrahy na podlaze od Markéty Bakešové. Šikmé věže i Markétina druhá práce Mýma očima jen dokazují, že jednoduchost až prostost toho kolikrát řekne mnohem víc než složitá kreace. Podobná „obyčejnost“ se skrývá i za Prozřením Petra Hostaše. Jak jednoduché může někdy být vlastně těžkopádné a složité dokazuje pro změnu Barbora Havlíčková a její laminátová Transformace pohybující se na hraně neefektivního funkčního designu. Takové nevinné „ kdo s koho“, nábytek versus jeho majitel. Souboj svádí i babička Miroslava Haška. Že zůstala Bez názvu, sice nevypadá nejlépe (vhodné pojmenování šestiminutového videa by se jistě našlo), ale obsah to naštěstí vynahradí. Dennodenní zápasení starého člověka s realitou a časem, kterého si málokterý mladý člověk dokáže všimnout, není-li na něj bezprostředně upozorněn. Co naopak působí doslova jako pěst na oko, jsou bohužel četné stavby ignorující své okolí. Markéta Bakešová si vybrala 4 z nich a přetvořila je v hořkosladká Sněžítka, se kterými může návštěvník volně manipulovat a nechat budovy na chvíli zmizet pod záplavou vloček. V případě centra Forum a Ústí nad Labem došlo i k nečekanému přídavku, neb je voda ve sněžítku zakalená, a nechtěně tak naráží i na dlouhodobý stav ovzduší ve městě…

Z úplně jiného těsta vedle toho působí Vzácné suroviny Romany Zborovjanové. Přírodní suroviny – slupky jsou mezi vším ostatním relativně neotřelé a oko návštěvníkovo určitě potěší. Nakolik spadají pod téma ne/přizpůsobivosti je s otazníkem. Katalog k výstavě si vysvětlení našel, já bych o zařazení mezi vystavované značně váhala, i když jinak práce patřila k mým favoritům, stejně jako Nič nie je jako sa zdá od stejné autorky. Jako poslední zmíním Zuzanu Vikovou a její hororové Slepice. Nic moc nového a přesto stále úderné. A jednoduché.

Letos proběhl teprve druhý ročník CRASH TESTu a já si troufám napsat, že ten třetí to rozhodne. Zda spíše „ano“ či „ne“. Tři pokusy na zkoušku ohněm bývají na akademické půdě standardem, studenti Výběrového semináře dějin umění 19. a 20. století Ústavu dějin křesťanského umění KTF UK v Praze a kurátoři této výstavy v jednom proto jistě vědí, že jim běží čas dokázat publiku, jestli doopravdy umí.

(psáno do kurzu: Teorie a kritika současné výtvarné tvorby II.) 

Tina B. Art Festival

Festival současného umění v Praze
17. - 31. 10. 2012
Letošní téma: Happiness ...štěstí v nejrůznějších podobách

Mezinárodní sestava umělců přenesla do pražských ulic radost. Každý se k tématu vyjádřil zcela po svém a jedinečně. Na mě z navštíveného a viděného prozatím nejvíc zapůsobila Dýchající květina / Červený lotus v Břevnově, za kterou stojí Choi Jeonghwa a performance v Galerii umění pro děti GUD od Israele Rabinovitze. Být vámi, nenechala bych si festival ujít :)

Israel Rabinovitz

vpravo Shalom Neuman a Oh Zee

Choi Jeonghwa

atd.

Trpělivost květiny přináší

Pracovat na jednom vyšívaném obraze zhruba rok, to už musíte mít sakra trpělivost. Alena Kučerová ji očividně má, jinak by jí pod rukama jen těžko mohla vzejít taková květinová zahrada. Je to práce, na kterou  u umělkyně nejsme příliš zvyklí, a možná i proto se na výstavě najde pár jiných, dalo by se říci "charakterističtějších", objektů. Květy ovšem skutečně hrají prim. Na první pohled nenápadné a tiché, na druhý už o něco živější - lačné návštěvníkova pohledu.

Tvorbu Aleny Kučerové mám opravdu hodně ráda, a tak by se snad neurazila, když napíšu, že její vyšívané květiny na mě zpočátku působily jako takový plevel, který se znenadání objevil, než jste se vzpamatovali, zapustil kořeny a na záchranu už bylo pozdě. On se vám ten neškodný plevel totiž mezitím tuze zalíbil...

Už jen pár dní, do 31. 10. 2012, je výstava „stočtyřicetčtyři květů a...“ k vidění v Galerii Pecka na Praze 2. 

(foceno na mobil)

Jak hudba hrála za císaře pána

Až do 28. ledna 2013 je v Českém muzeu hudby k vidění menší, ale o to milejší, výstava Kouzelné hrací strojky z výstavního cyklu Monarchie Národního muzea.

Kdo se o hudbu zajímá nějak blíže, neměl by si výstavu nechat ujít. Kdo má zvídavé děti rovněž. A kdo nespadá ani do jedné kategorie, ale chtěl by se prostě podívat, jak takové strojky fungují a hrají, měl by do muzea zavítat taky. Pro návštěvníky je přichystána trocha teorie, pár exponátů schovaných bezpečně za sklem, několik volně přístupných sluchátek s poslechem hudby, nějaká ta kramářská opička a hlavně několik  automatofonů, které vám na požádání kustodky zapnou a možná i dovolí si některý z nich spustit sám...

A abych nezapomněla, k výstavě je připraveno hned několik zajímavých doprovodných akcí.

Designblok: Z.K. SS13 Lingerie

Zuzana Kubíčková, mladá talentovaná návrhářka, o které se v poslední době mluví čím dál častěji - a po právu. Kdo nevlastní jedno z jejích proslulých psaníček, jako by nebyl. To samozřejmě trochu přeháním (a já sama ho také nevlastním), ovšem faktem je, že ono psaníčko se stalo poměrně žádaným zbožím. Na přehlídce v kostele sv. Šimona a Judy jste ho ale najít nemohli, tam totiž na návštěvníky čekalo něco úplně jiného a troufám si říct, že i lepšího. Kolekce dámského prádla.

Ano, nebylo to prádlo na běžné nošení, nebylo to pro jakékoliv tělo, nebylo to pro každou náturu. A bylo to dokonalé! Atmosféra kostela (byť vím, že zrovna výběr místa pro přehlídky asi ne každému přijde v pořádku), make-up modelek a hlavně prádlo samotné skvěle spolupracovali, a tak moje snění jelo na plné obrátky... Prostě jedno velké "Ach", co bylo za pár minut pryč a vy jste moc dobře věděli, že kdybyste to celé viděli ještě jednou (tak, jak jste si tajně přáli), sen by se rozplynul. Ztratil by se onen půvab, punc nedotknutelnosti...