Gloria Slavia! Gloria? Opravdu?

Kurátorka Rea Michalová dala dohromady 6 českých umělců, kteří se nám až do 26. října 2012 na Novoměstské radnici v Praze budou snažit prostřednictvím svých děl sdělit, co pro ně znamená Gloria Slavia.

Oslava národní hrdosti, pocity sounáležitosti, česká identita – jen několik málo hesel, která se pod název výstavy dají vložit. Prostoru pro vyjádření svých pocitů a myšlenek tak autoři měli více než velký, a i proto jsem od nich očekávala hodně a na výstavu s takovou tematikou se vysloveně těšila. První patro výstavy v podstatě očekávání ještě naplnila – zastoupení Jan Gemrot a Martin Káňa nemusí nikoho o kvalitě své práce (obraz Český lev, 2011 a bezejmenný(?) objekt ČR/SK z plastu a ftalátů, 2012) přesvědčovat, naopak přináší návštěvníkovi falešné naděje, že tedy „ano, jsem tu správně, výstava určitě bude stát za to.“ Nejspíš bych neměla opomenout na Davida Saudka, který svými plátny zmíněné duo doplňuje, ale těžko se mi o něm píše, neb těch několik obrazů v šedých tónech stále nejsem schopná brát vážně. Možná že kdyby dostaly samostatný prostor, dokázala bych je vidět v jiném světle, ale budiž. Těch pár schodů do dalšího patra vyběhnu hravě s úsměvem na rtech, který zamrzne přesně v tom okamžiku, kdy mi zrak přistane na ohromné gorile, zvířeti to tak typickém pro české lučiny a skaliny. Prý Donkey Kong 1870 z cyklu Animal Planet, 2012. No nevím. A to ještě netuším, že Animal Planet na mě číhá i v jiné místnosti v podobě krokodýla Barmelay, 2012. Jednou vtípek na Ameriku a jejího King Konga, podruhé Rusko a jeho stalingradská fontána. Pro mě jako nejasný odkaz k českému národu, na který se anotace výstavy odvolává, trochu málo, stále mě to nutí se ptát „Proč? Proboha proč?“. Ale abych Miroslavu Javůrkovi a autorovi daného cyklu neškodila až příliš, je na místě přiznat, že jeho rozměrná plátna Bombing, 2012 a Bunkr, 2009 na mě naopak zapůsobila velmi dobře. Podobně jako Svatá Anežka, 2012 se sprejerskou zelenou svatozáří od Jana Stosse. Na tu byla skutečně radost se dívat! Pánové Stoss, Gemrot, Káňa i Saudek mají zastoupeno ještě několik dalších děl, ale ty si dovolím již dále nepřibližovat, do konečného výčtu 6 umělců mi totiž stále schází jedno jméno - Jan Wolfchen Vlček. Muž, kterému kurátorka dopřála rozhodně největšího kvantitativního rozletu, ovšem otázka kvality už zůstala stranou. Škoda.

Mohla to být skvělá výstava, kdyby… rozmístění zastoupených pláten vypadalo jinak, navazovalo na sebe a dokázalo vzájemně komunikovat, kdyby kvalita převažovala nad kvantitou, kdyby se oslovilo více umělců z různorodějších oblastí, kdyby… víte co, zajděte na výstavu a uvidíte sami. Mimochodem,  z věže radnice je pěkný výhled a máte to za jedno vstupné… takže asi tak;)

PFW: Pavel Brejcha LINE

V rámci letošního Prague Fashion Weekend se 16. září veřejnosti poprvé představila značka Pavel Brejcha LINE.  První kolekce vzbuzovala dozajista pozornost u všech, kdo se s dosavadní tvorbou Pavla Brejchy a jím samotným již někdy měl možnost setkat. (Namátkou z jeho předchozí práce: spolupráce na značce Oldschool anebo zkušenosti z módního domu Balenciaga.) Sama jsem před pár lety měla to štěstí poznat tohoto výjimečného a sympatického návrháře o něco blíže díky jednomu z letních kurzů na Ústavu umění a designu v Plzni, a tak jsem na nedělní módní přehlídku byla samozřejmě doopravdy zvědavá.

Představená kolekce o 16 modelech je přesně taková, jakou jsem si ji vykreslovala. Čistá, elegantní a jednoduchá. Jemně ženská v nenápadných detailech, ale přitom dostatečně silná jako celek, bez nutnosti se podbízet. A co se mi na ní líbí asi nejvíc? Transformovatelnost v rámci kombinací s jinými kousky šatníku a doplňky. Jen mě mrzí, že jsem neměla možnost si jednotlivé modely také pořádně osahat, protože materiál poví hodně…  Jediná, drobná, černá tečka na jinak skvělých oděvech, byl modrý kus průsvitné látky připevněné na jedné z košilí v pase jako zástěra, kterou snad někdo zapomněl před nástupem na molo sundat - takový to na mě dělalo dojem. Jinak ovšem bez výhrad:)

Těším se na další kolekci! 

Jednoduchý jako facka (Karel Nepraš v DOX)

Do 1. října 2012 můžete v Centru současného umění DOX navštívit retrospektivu věnující se jednomu z nejznámějších umělců 20. století. Na svědomí ji mají kurátoři Jaroslav Anděl a Leoš Válka.

Při letmém pohledu na vystavované artefakty se člověk neubrán pocitu, že Karel Nepraš byl především „hračička“ se smyslem pro humor. Přisuzovat mu takovou roli bez doplňujících informací by ale snadno mohlo vést k mylnému výkladu. To, že si se svými sochami dokázal doopravdy vyhrát je nepřehlédnutelný fakt, ovšem zároveň s tím je potřeba mu přiznat i to, že se za každou z prací skrývají více či méně viditelné emoce a příběhy doby, jednotlivce i společnosti jako takové. Velmi výmluvná je například Velká facka z 80. let – při pohledu na velmi jednoduché, až prvoplánové, a přitom neuvěřitelně silné dílo se nejednomu z návštěvníků vykouzlí na tváři potutelný úsměv. Byť onen úsměv zajistí i řada jiných děl, je třeba po něm někdy lehce pátrat. Vedle skutečně velkého množství soch se na retrospektivě najde i nezanedbatelný počet kreseb. Naneštěstí pro ně, v záplavě dominantních soch, které si uzurpují veškerou pozornost, nemají ani nejmenší šanci vyniknout. Je to trochu škoda. Jestli si totiž z výstavy něco dozajista odnesete, bude to vzpomínka na hlavy, kam se podíváš a červenou barvu.

Karel Nepraš bezpochyby oplýval talentem, kdy skrze své sochy promlouvá naprosto ke každému - je jednoduchý jako facka. A přitom když na to přijde, dokáže být i tím, o jehož práci, myšlenkách a vizích můžete úspěšně vést spletité debaty bez zdánlivého konce. Prostě hračička.

Komu by se na výstavu nechtělo, ale přesto by některé z Neprašových děl viděl rád naživo, může si například v Praze naplánovat cestu přes Prokopovo náměstí (socha J. Haška, kterou dokončila umělcova dcera), Tilleho náměstí (socha Kameraman) anebo náměstí Malostranské (patníky před Lichtenštejnským palácem).