Kdo neřekne Ř, není Čech

Uvědomění (si) české identity, chování, toho něčeho typického a všem společného, co nejde jednoduše shrnout do pár vět. Těch (ne)významných drobností je totiž víc.

V Galerii VŠUP až do 9. 2. 2013 potrvá výstava Ř! Česká národní identita v současném výtvarném umění, na které jsou k vidění díla 17 více či méně veřejnosti známých autorů, k nimž patří duo Vasil Artamonov & Pavel Sterec, Pavel Jestřáb, Alena Kotzmannová, Ivana Lomová, Petr Lysáček, Jan Merta, Petr Motyčka, Markéta Othová, Eva Pejchalová, Rudolf Samohejl, Vít Soukup, Antonín Střížek, Jan Šerých, Michaela Thelenová, Tomáš Svoboda a Marek Ther. Architektem výstavy je Tomáš Svoboda, produkci má na starosti Jana Vinšová a pod vedením Mileny Bartlové se jako kurátoři podepsali studenti semináře Dějin a teorie designu a nových médií na VŠUP Eva Balaštíková, Anna Burianová, Ondřej Čech, Štěpánka Holbová, Eva Riebová a Veronika Rollová. 

Pokus o poukázání na češství jako kulturní kód ve výtvarném umění posledních dvaceti let týmu kurátorů rozhodně vyšel. A já si nemůžu nevzpomenout na relativně nedávno uskutečněnou výstavu Gloria Slavia na Novoměstské radnici, která se češstvím také zabývala, i když z trochu jiného úhlu pohledu, a hlavně – která to nezvládla. Naštěstí se to na Ř! Česká národní identita v současném výtvarném umění neopakovalo a spektrum uměleckých realizací bylo také pestřejší. Jednou z realizací, která svou nápaditostí doopravdy potěšila byl Zápis události v kraji Vasila Artamonova a Pavla Sterce. Věděli jste například, že na zápis do obecních kronik existuje zákon? A právě na jeho základě autoři podnikli cestu do několika českých obcí, aby v nich místní kronikáře přesvědčili o tom, že o jejich návštěvě, o jejich pozvání na pražské Bienále mladých, musí učinit nefalšovaný rukou psaný zápis. Jak takové zápisy dopadly, se můžete přesvědčit sami a neopomeňte si i poslechnout, jak hovory s kronikáři probíhaly. Neméně zajímavé jsou tři obrazy z cyklu Lada, a to jmenovitě Podepisování anticharty, Čurda informuje a Horáková visí, jejichž autorem je Petr Motyčka. 

Co Čech, to chatař. Skoro. Jan Merta si toho dobře všímá a na fenomén chatařství na výstavě upozorňuje s nevelkým dílem Světlý barel. Jinačí, všem Čechům, dobře známou podobu krajiny na svých fotografiích vzniklých za jízdy autem připomíná Markéta Othová. Černobílý cyklus pojmenovala jednoduše Duchové a k vidění jsou dva z nich. Úplně jinak se ale na české chování dívá Marek Ther. Promítá divákům fiktivní mini příběh malého Ludvíka, sudetského Němce. Pflaumen není líbivé video. Zcela „na férovku“ ukazuje prstem na problém, na otázku odsunu sudetských Němců, otázku Čech Čechům, multietnicity i vlastního svědomí…  Raději pryč od toho, že ano? A raději co nejrychleji – Vlakem. Cestování vlakem má svá specifika, své pravidelné pasažéry, svůj vlastní svět. Eva Pejchalová se zaměřila na kvapně ubíhající krajinu za oknem na několika různých tratích rozsetých po České republice, kterou se ještě za jízdy pokusila stejně kvapně zachytit na malé archy papíru. A že jich bylo!

Suma sumárum, to, že se na tak malou plochu galerie (jedna místnost) dokázalo vměstnat tolik autorských prací, je překvapující a svým způsobem dobré pro diváka, který tak má z čeho vybírat. Na druhou stranu, nemáme-li k dispozici dostatečně velkorysý prostor, měli bychom se naučit dělat kompromisy a pár jmen prostě chtě nechtě ze seznamu vyškrtnout. Ať je sice divákovi umožněno vybírat si své favority, ale s ohledem na pravidla vymezení osobního prostoru (v tomto případě náležejícího jednotlivým uměleckým dílům).

Naši prezidenti

Drobná fotografická výstava v Libické 10 na Praze 3.
Ohlédnutí za minulostí.
V několika málo momentech.

Nirvána

Nirvána, tak zní název aktuální výstavy v rámci projektu Start up, který se koná v Domě U Zlatého prstenu a na svědomí ji má malíř Pavel Vašíček.

Bez kůže v kůži

Malby Pavla Vašíčka jsou nabité emocemi, kumulující se energií a vy jen s napětím čekáte, kdy to všechno praskne a opustí bezpečné území dané plátnem a rozlije se do prostoru. Je to dramatická podívaná po všech směrech. I tam, kde se na první pohled nezdá, že by se k něčemu schylovalo, se raději nenechte mýlit...

Rajská zahrada

K vidění do 13. 1. 2013.

Žižkovské pavlače

Až do 5. května 2013 se v podzemních prostorách pod radnicí Prahy 3 koná výstava ukazující žižkovské pavlače, z nichž některé už dnes nejsou k nalezení. Žádné umění ale přesto zajímavá prostá fotografická dokumentace.

(Do/vy)hráno

V rámci Ceny kritiky pro mladou malbu je pod názvem Metaplay v Galerii kritiků do 9. 12. 2012 k vidění několik různorodých výtvarných počinů od 7 autorů.

Kurátoři Vlasta Čiháková Noshiro a Karel Babíček na výstavě představují následující jména: Tomáš Bárta, Jana Bernartová, Patricie Fexová, David Hanvald, Josef Mladějovský, Evžen Šimera a Karel Štedrý. A proč zrovna Metaplay? Dle doprovodného textu k výstavě, to lze vysvětlit asi takto: „Název (…) je použitý metaforicky – jako hry uvnitř hry, story uvnitř story, jak ostatně zní jeho původní význam. Z metodického hlediska je tento pojem pro koncepci výstavy podstatný: zahrnuje v dnešním pojetí vizuálního umění apropriaci, tedy princip přivlastnění určitého postupu či citace konceptu, nebo i výseku reality. Kombinuje také různá média ve smyslu intermediality a zdůrazňuje interakční komunikaci s divákem.“ Formulace o interakční komunikaci s divákem je asi nadbytečné, vždyť co jiného by každé dobré umělecké dílo mělo dělat? Pojetí „hravosti“ samotné, hry uvnitř hry, je už ovšem o něčem jiném a dá se na tom stavět. Doslovně vystavěné jsou komplexy z molitanu Josefa Mladějovského. Na první pohled velmi podobné, při bližším ohledání působící zcela odlišně. Zatímco na stěně visící Jsem zbytečný při pohledu z boku připomíná vodorovný mrakodrap, Neumím hrát fotbal asociuje těžkopádné, do sebe (ne)zapadající mechanismy kdejakého stroje.  Díla zajímavá a na rozdíl od zbytku vystavovaného ve všech směrech jiná. A to natolik, že se nelze nezeptat, co je na nich z „malby“? Jen pro připomenutí – výstava souvisí se soutěží Cena kritiky pro mladou malbu…

Velmi dobře na ně navazuje bezejmenná futuristická geometrická abstrakce Tomáše Bárty, jenž kombinuje hned několik technik dohromady. Barevnou monotónnost mezi zmíněnými díly narušuje Jana Bernartová s cyklem Chyby, který bylo donedávna možné v Praze vidět také na výstavě CRASH TEST 2012: Ne/přizpůsobiví. Těžko říct, kolika výstavami cyklus ještě projde, mě zatím nezaujal ani na jedné z nich.

Naprostý opak přitom mohu tvrdit o podobně výrazně barevných plátnech Davida Hanvalda. Zastoupení si našly dva obdélníkové, klasické formáty a jeden kulatý. Zatímco kulaté plátno staví diváka do pozoru díky absenci jakékoliv komplikovanosti vyobrazeného a tudíž přivádí do rozpaků, zda vidí „správně“ jen onen „obyčejný“ naředěný  a nepřerušovaný neonový tah ve tvaru písmene „C“, obdélníková plátna si pozornost uzurpují jinak. Hrají si s minimalistickým nábytkem, schovávají ho pod záplavou kruhů i koleček a záleží jen na divákovi, jak daleko/blízko se k malbě postaví, aby viděl tu kterou součást hry D Judd (1986) a (1984). Oči si neodpočinou ani při pohledu na Růžový stín, který je jako jediný umístěný v prostorách galerie tak, že se dá hovořit o invenci. Zapadá mezi sloupoví natolik dokonale, až připomíná staženou roletu nějakého krámku. Evžen Šimera, autor tohoto růžového plátna, ale zaujme spíše dvojicí obrazů Paprsky v krajině.  Předposledním umělcem je Karel Štědrý, zastoupený modrianovskými variacemi akrylu a spreje Síť III., Plastika č. 3 a Kompozice č. 2. 3 díla do galerie přinesla i posledně jmenovaná Patricie Fexová, jež jedno z nich umístila pod sklo. Drobný akryl ze série Zadní strany abstrakcí v klipu na fotografie působí vedle ostatních pláten maličko ztraceně, jako by vůbec nebyl součástí aktuální výstavy, a to je škoda. Budu-li si z výstavy na druhou stranu něco určitě pamatovat, bude to mimo jiné plátno „3“ ze série Abstraktní komiks, ve kterém zas a znovu nalézám červený škrtanec od Marylin Monroe na fotografiích Berta Sterna z roku 1962. Prostě ikona.

Kéž by se na Metaplay našlo podobných ikon více! Anebo raději ne?

(psáno do kurzu: Teorie a kritika současné výtvarné tvorby II.)