Kdo neřekne Ř, není Čech

Uvědomění (si) české identity, chování, toho něčeho typického a všem společného, co nejde jednoduše shrnout do pár vět. Těch (ne)významných drobností je totiž víc.

V Galerii VŠUP až do 9. 2. 2013 potrvá výstava Ř! Česká národní identita v současném výtvarném umění, na které jsou k vidění díla 17 více či méně veřejnosti známých autorů, k nimž patří duo Vasil Artamonov & Pavel Sterec, Pavel Jestřáb, Alena Kotzmannová, Ivana Lomová, Petr Lysáček, Jan Merta, Petr Motyčka, Markéta Othová, Eva Pejchalová, Rudolf Samohejl, Vít Soukup, Antonín Střížek, Jan Šerých, Michaela Thelenová, Tomáš Svoboda a Marek Ther. Architektem výstavy je Tomáš Svoboda, produkci má na starosti Jana Vinšová a pod vedením Mileny Bartlové se jako kurátoři podepsali studenti semináře Dějin a teorie designu a nových médií na VŠUP Eva Balaštíková, Anna Burianová, Ondřej Čech, Štěpánka Holbová, Eva Riebová a Veronika Rollová. 

Pokus o poukázání na češství jako kulturní kód ve výtvarném umění posledních dvaceti let týmu kurátorů rozhodně vyšel. A já si nemůžu nevzpomenout na relativně nedávno uskutečněnou výstavu Gloria Slavia na Novoměstské radnici, která se češstvím také zabývala, i když z trochu jiného úhlu pohledu, a hlavně – která to nezvládla. Naštěstí se to na Ř! Česká národní identita v současném výtvarném umění neopakovalo a spektrum uměleckých realizací bylo také pestřejší. Jednou z realizací, která svou nápaditostí doopravdy potěšila byl Zápis události v kraji Vasila Artamonova a Pavla Sterce. Věděli jste například, že na zápis do obecních kronik existuje zákon? A právě na jeho základě autoři podnikli cestu do několika českých obcí, aby v nich místní kronikáře přesvědčili o tom, že o jejich návštěvě, o jejich pozvání na pražské Bienále mladých, musí učinit nefalšovaný rukou psaný zápis. Jak takové zápisy dopadly, se můžete přesvědčit sami a neopomeňte si i poslechnout, jak hovory s kronikáři probíhaly. Neméně zajímavé jsou tři obrazy z cyklu Lada, a to jmenovitě Podepisování anticharty, Čurda informuje a Horáková visí, jejichž autorem je Petr Motyčka. 

Co Čech, to chatař. Skoro. Jan Merta si toho dobře všímá a na fenomén chatařství na výstavě upozorňuje s nevelkým dílem Světlý barel. Jinačí, všem Čechům, dobře známou podobu krajiny na svých fotografiích vzniklých za jízdy autem připomíná Markéta Othová. Černobílý cyklus pojmenovala jednoduše Duchové a k vidění jsou dva z nich. Úplně jinak se ale na české chování dívá Marek Ther. Promítá divákům fiktivní mini příběh malého Ludvíka, sudetského Němce. Pflaumen není líbivé video. Zcela „na férovku“ ukazuje prstem na problém, na otázku odsunu sudetských Němců, otázku Čech Čechům, multietnicity i vlastního svědomí…  Raději pryč od toho, že ano? A raději co nejrychleji – Vlakem. Cestování vlakem má svá specifika, své pravidelné pasažéry, svůj vlastní svět. Eva Pejchalová se zaměřila na kvapně ubíhající krajinu za oknem na několika různých tratích rozsetých po České republice, kterou se ještě za jízdy pokusila stejně kvapně zachytit na malé archy papíru. A že jich bylo!

Suma sumárum, to, že se na tak malou plochu galerie (jedna místnost) dokázalo vměstnat tolik autorských prací, je překvapující a svým způsobem dobré pro diváka, který tak má z čeho vybírat. Na druhou stranu, nemáme-li k dispozici dostatečně velkorysý prostor, měli bychom se naučit dělat kompromisy a pár jmen prostě chtě nechtě ze seznamu vyškrtnout. Ať je sice divákovi umožněno vybírat si své favority, ale s ohledem na pravidla vymezení osobního prostoru (v tomto případě náležejícího jednotlivým uměleckým dílům).

Naši prezidenti

Drobná fotografická výstava v Libické 10 na Praze 3.
Ohlédnutí za minulostí.
V několika málo momentech.

Nirvána

Nirvána, tak zní název aktuální výstavy v rámci projektu Start up, který se koná v Domě U Zlatého prstenu a na svědomí ji má malíř Pavel Vašíček.

Bez kůže v kůži

Malby Pavla Vašíčka jsou nabité emocemi, kumulující se energií a vy jen s napětím čekáte, kdy to všechno praskne a opustí bezpečné území dané plátnem a rozlije se do prostoru. Je to dramatická podívaná po všech směrech. I tam, kde se na první pohled nezdá, že by se k něčemu schylovalo, se raději nenechte mýlit...

Rajská zahrada

K vidění do 13. 1. 2013.

Žižkovské pavlače

Až do 5. května 2013 se v podzemních prostorách pod radnicí Prahy 3 koná výstava ukazující žižkovské pavlače, z nichž některé už dnes nejsou k nalezení. Žádné umění ale přesto zajímavá prostá fotografická dokumentace.

(Do/vy)hráno

V rámci Ceny kritiky pro mladou malbu je pod názvem Metaplay v Galerii kritiků do 9. 12. 2012 k vidění několik různorodých výtvarných počinů od 7 autorů.

Kurátoři Vlasta Čiháková Noshiro a Karel Babíček na výstavě představují následující jména: Tomáš Bárta, Jana Bernartová, Patricie Fexová, David Hanvald, Josef Mladějovský, Evžen Šimera a Karel Štedrý. A proč zrovna Metaplay? Dle doprovodného textu k výstavě, to lze vysvětlit asi takto: „Název (…) je použitý metaforicky – jako hry uvnitř hry, story uvnitř story, jak ostatně zní jeho původní význam. Z metodického hlediska je tento pojem pro koncepci výstavy podstatný: zahrnuje v dnešním pojetí vizuálního umění apropriaci, tedy princip přivlastnění určitého postupu či citace konceptu, nebo i výseku reality. Kombinuje také různá média ve smyslu intermediality a zdůrazňuje interakční komunikaci s divákem.“ Formulace o interakční komunikaci s divákem je asi nadbytečné, vždyť co jiného by každé dobré umělecké dílo mělo dělat? Pojetí „hravosti“ samotné, hry uvnitř hry, je už ovšem o něčem jiném a dá se na tom stavět. Doslovně vystavěné jsou komplexy z molitanu Josefa Mladějovského. Na první pohled velmi podobné, při bližším ohledání působící zcela odlišně. Zatímco na stěně visící Jsem zbytečný při pohledu z boku připomíná vodorovný mrakodrap, Neumím hrát fotbal asociuje těžkopádné, do sebe (ne)zapadající mechanismy kdejakého stroje.  Díla zajímavá a na rozdíl od zbytku vystavovaného ve všech směrech jiná. A to natolik, že se nelze nezeptat, co je na nich z „malby“? Jen pro připomenutí – výstava souvisí se soutěží Cena kritiky pro mladou malbu…

Velmi dobře na ně navazuje bezejmenná futuristická geometrická abstrakce Tomáše Bárty, jenž kombinuje hned několik technik dohromady. Barevnou monotónnost mezi zmíněnými díly narušuje Jana Bernartová s cyklem Chyby, který bylo donedávna možné v Praze vidět také na výstavě CRASH TEST 2012: Ne/přizpůsobiví. Těžko říct, kolika výstavami cyklus ještě projde, mě zatím nezaujal ani na jedné z nich.

Naprostý opak přitom mohu tvrdit o podobně výrazně barevných plátnech Davida Hanvalda. Zastoupení si našly dva obdélníkové, klasické formáty a jeden kulatý. Zatímco kulaté plátno staví diváka do pozoru díky absenci jakékoliv komplikovanosti vyobrazeného a tudíž přivádí do rozpaků, zda vidí „správně“ jen onen „obyčejný“ naředěný  a nepřerušovaný neonový tah ve tvaru písmene „C“, obdélníková plátna si pozornost uzurpují jinak. Hrají si s minimalistickým nábytkem, schovávají ho pod záplavou kruhů i koleček a záleží jen na divákovi, jak daleko/blízko se k malbě postaví, aby viděl tu kterou součást hry D Judd (1986) a (1984). Oči si neodpočinou ani při pohledu na Růžový stín, který je jako jediný umístěný v prostorách galerie tak, že se dá hovořit o invenci. Zapadá mezi sloupoví natolik dokonale, až připomíná staženou roletu nějakého krámku. Evžen Šimera, autor tohoto růžového plátna, ale zaujme spíše dvojicí obrazů Paprsky v krajině.  Předposledním umělcem je Karel Štědrý, zastoupený modrianovskými variacemi akrylu a spreje Síť III., Plastika č. 3 a Kompozice č. 2. 3 díla do galerie přinesla i posledně jmenovaná Patricie Fexová, jež jedno z nich umístila pod sklo. Drobný akryl ze série Zadní strany abstrakcí v klipu na fotografie působí vedle ostatních pláten maličko ztraceně, jako by vůbec nebyl součástí aktuální výstavy, a to je škoda. Budu-li si z výstavy na druhou stranu něco určitě pamatovat, bude to mimo jiné plátno „3“ ze série Abstraktní komiks, ve kterém zas a znovu nalézám červený škrtanec od Marylin Monroe na fotografiích Berta Sterna z roku 1962. Prostě ikona.

Kéž by se na Metaplay našlo podobných ikon více! Anebo raději ne?

(psáno do kurzu: Teorie a kritika současné výtvarné tvorby II.) 

Městem posedlí

Kdo dosud nenavštívil, o hodně přišel.

Pravdou je, že na výstavě v Městské knihovně jsem byla už před nějakým tím pátkem, ale ozvěny viděného a slyšeného mi v hlavě rezonují pořád. Zkrátka se to pořádajícím i vystavujícím náramně povedlo. Kurátorem je Radek Wohlmuth, mezi vystavující patří nejen hvězdy české graffiti scény a street artu ale i několik zahraničních z Francie, USA, Německa, atd. Pestrost projektu je rozhodně tím, na čem to celé stojí a leží. Zajděte se podívat. Čas máte do 13. ledna 2013.

(S)tvoření

Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi. Země byla pustá a prázdná a nad propastnou tůní byla tma. Ale pak přišla duhová síla Hany Hillerové a bylo Exist.

V rámci projektu Start up, který zastřešuje Galerie hlavního města Prahy v Domě U Zlatého prstenu a má za cíl poukázat na nová jména a rozvířit stojaté vody současného uměleckého světa, je v období 24. 10. až 25. 11. 2012 k vidění instalace s prostým názvem Exist. Jde o první samostatnou výstavu autorky v České republice, veškeré dřívější autorské výstavy proběhly na půdě Spojených států amerických, kde Hana Hillerová studovala a střídavě (dohromady s Itálií a ČR) stále žije. Nelze opomenout také kurátorku výstavy, jíž je Monika Doležalová.

Už od vchodových dveří do galerie přitahuje instalace návštěvníky jako magnet. Čím to? Záplavou duhových barev, které vykukují zpoza malé místnosti. Vlní se a rozbíhají všemi směry a lákají ke vstupu. Po všech čtyřech stěnách místnosti i po podlaze se porůznu nenápadně rozpínají odstíny šedé a černé barvy umocňující spolu s vhodným nasvícením 3D efekt vystavovaného. A to opravdu důkladně. Hmota je všude okolo a nechává návštěvníka splynout spolu s ní v jiný, fantazijní svět plný barevného opojení. V mém případě šlo o opojení více než sladké - nechala jsem se unášet na nekonečné vlně pouťových lepivých cukrátek, co mi ve skutečnosti vlastně vůbec nechutnají, ale pohled na ně mě i tak nikdy neomrzí a slintat dokážu prakticky okamžitě. V Exist bych proto mohla strávit bez problémů celý den a stejně bych se nenasytila. Pořád je na co se dívat, pořád je co si představovat a o čem snít. Autorka to na rozdíl ode mne vidí trochu racionálněji: „Zajímá mě moment zvratu mezi řádem a chaosem, symetrií a nahodilostí. Jak vyjádřit všudypřítomné živoucí spojení mezi všemi částicemi vesmíru?“ Obrovité a přitom křehce působící spojení vybízí návštěvníka k pohybu. Chce se opatrně přiblížit, ale neví úplně jistě jak. Sotva zariskuje a udělá první krok, nároky rostou. Chce projít skrz, tu a tam do instalace „hrábnout“ a odhrnout pomyslnou oponu stranou, doufá, že za další vlnou najdete jinou... Rozpínavost Hančiny vesmírné duhy ovšem bohužel není nekonečná, usměrňují ji galerijní zdi. Jak by asi sladká vesmírná duha obstála na veřejném prostranství? Byla by dostatečně interaktivní, anebo by ztratila na síle? Á propos, pokud něco doopravdy ubírá instalaci na síle, je to plakát k výstavě. Černočerné kontrastní pozadí mi k navštívenému skutečně nesedí, mizí s ním veškerá lehkost. Bál se snad autor plakátu Petr Hrůza anebo dokonce samotný fotograf, že pokud ponechá původní neutrální, jemné šedé tóny, nebude výsledná vizualizace pro oči dostatečně atraktivní?

Podobných prací jako Exist má autorka na svém kontě již několik, vizuálně nejbližší je Octopus’s Garden z roku 2004. Věci z let pozdějších (2006 – 2009) působí vedle toho o dost vážněji. Roky 2010 a 2011 na autorčiných osobních stránkách v tvorbě zastoupeny nejsou, a tak lze jen hádat, zda došlo k výpadku pravidelné aktualizace webu, anebo umělkyně odpočívala. Dá se tedy současná instalace považovat za jakýsi návrat k rozradostněné hravosti před rokem 2006? A pokud ano, co k ní vedlo?

Čím víc o výstavě přemýšlím, tím víc otázek mám. Zatímco u jiných výstav u mě až příliš často platí „čím víc otázek, tím horší to bylo“, tady je to jiné. Vzbudila zájem a chuť dlouhodobě sledovat jakým směrem se tvorba Hany Hillerové bude ubírat. 

(psáno do kurzu: Teorie a kritika současné výtvarné tvorby II.) 

CZECH PRESS PHOTO 2012

Už 18. ročník novinářské soutěže, kde jsou účastníky profesionální fotožurnalisté z České a Slovenské republiky a přitom je výsledný výběr fotografií jenom „dobrý“. Čím to?

Výstava CZECH PRESS PHOTO 2012 je návštěvníkům v budově Staroměstské radnice přístupná denně mezi 10. a 18. hodinou v období od 16. 11. 2012 do 31. 1. 2013. K vidění je přes 400 fotografií od 297 fotografů, vybíralo se ovšem z celkového počtu (téměř neuvěřitelných) 3 719 snímků. A teď řekněte jak to, že výsledkem není výstava skvělá ale jen dobrá? Že by se mezi takovým množstvím fotografií opravdu nic víc nenašlo? Anebo má porota prapodivné priority? Pro pořádek, v porotě letos byli: Piotr Wojcik, Daria Bonera, Celina Dunlop, Tomasz Gudzowaty, Petr Josek, Marian Pauer, Andrej Reiser, Amir El Lithy, Goran Tomaševič, Tamas Szigeti a Anna Zekrija. Dle životopisů všechno lidé fundovaní, tak říkajíc od fochu. Proto se nelze nepozastavit nad tím, jak je možné, že zapomněli, co znamená slovo „fotožurnalistika“. Vždyť i taková Wikipedia píše: „Novinářská fotografie je vedle dokumentární reportážní fotografie součástí informativní fotografie. K informativní složce se může přidat ještě složka emotivní a estetická. Od výtvarné fotografie se žurnalistická liší v zobrazení reality, neboť má diváka především informovat, případně vhodně doplňovat novinový článek.“[i] Na výstavě toho nejlepšího za uplynulý rok totiž vedle skutečně novinářských fotografií naleznete i řadu těch, které jsou sice skvělé, ale žurnalistického vidění je na nich pomálu, celá jejich podstata leží v rovině čistě umělecké, anebo na pomezí - umělecký dokument. Byť proto při pohledu na daná díla oko zaplesá, mozek se cítí po právu oklamán – jdu-li na PRESS PHOTO, proč je mi nabízená „jiná“ realita i iluze? Nejvíc to „odnesla“ kategorie Portrét, a to rovnou s 1. cenou – série Vlasy Jakuba Jurdiče. Snímky skvělé, ale mimo tuto výstavu…

Na druhou stranu, v té samé kategorii cena 3. má své umístění po právu. Kněží Anny Ašenbrennerové. Čistá černobílá práce, jednoduchý portrét, co nepostrádá kapku vtipu. Nejbohatší na zážitky je ovšem zcela jistě kategorie Každodenní život. Cenová umístění se tady naprosto míjí s tím, jak bych se coby porotce zachovala já, ale co na tom záleží, podařeného je tu víc než dost. Absolutní výherce kategorie Martin Wágner má část oceněné série Kde začíná Evropa shodou okolností aktuálně také k vidění (spolu s Janem Vermouzkem) ve fotogalerii Václav Lídl na Praze 3. Vedle něj v Každodenním životě také zazářil Stanislav Krupař, Milan Jaroš, Jitka Rjašková, Jana Ašenbrennová, duo Jana Bauerová Marie Čermáková a Petra Hajdůchová. Ze Sportu návštěvník bude naopak asi trochu zklamaný. Nových, netradičních záběrů, neohraných emocí je tu pomálu. Avšak důraz na technické možnosti, zoomování ostošest, hraje prim. O vítězi kategorie si nejsem jistá (Steeplechase Romana Vondrouše), zbytek, krom Radka Kalhouse a jeho thaiboxu, nezaujal. Podobně je na tom i Umění a zábava.

Úplně z jiného soudku by člověk očekával naplnění kategorie Příroda a životní prostředí a ono nakonec tolik odlišného není. Některé z fotek by lehce obstály v kategoriích jiných, např. Sever v mlze a Po Ring Road na Islandu Milana Jaroše, Pět velkých zoologických exponátů se stěhuje z Národního muzea před jeho generální rekonstrukcí Stanislava Zbyňka (3. místo) nebo zajímavé Květy Jaroslava Jiřičky. Typickým představitelem dané kategorie, majitelem 2. ceny za úžasný Příjezd slonice Donny a její tříleté dcery Tonyay z Rotterdamu do pražské Zoo je Jan Zátorský. Zpracování, nápad a přitom pořád pouhá, ničím nepřikrášlovaná realita, je vidět i na Messel UNESCO Jana Cágy. S otazníkem o nutnosti zařazovat mezi to nejlepší bych na druhou stranu viděla Galaxii Ladislava Konráda či Brownfields Brno dua Jan Cága – Veronika Cágová, kteří asi nejen mně chtě nechtě svými fotkami připomínají duo Becherových s jejich doly a hutěmi, vedle nichž při (ne)chtěném srovnávání působí nudně.

Poslední 3 soutěžní kategorie patří k nejklasičtějšímu z fotožurnalismu, jaký si většina lidí představuje. Alespoň co se jejich názvu týče: Aktualita, Reportáž a Lidé, o nichž se mluví. I proto není překvapením, že celkový vítěz, Fotografie roku, pochází právě odtud. Rozloučení s Václavem Havlem Milana Jaroše. Téma smrti, loučení se s velkou postavou českých dějin, se jako adept na „TO“ za rok 2011 nabízelo a je pochopitelné. S hledáním vítěze si ovšem porotci mohli dát větší práci. Fotograf Milan Jaroš sice patří k nejlepším fotožurnalistům v České republice, a podle množství jeho práce zastoupené na této výstavě je to i znát, ale že by zrovna daný snímek patřil k tomu nejlepšímu z fotografova archivu za rok 2011, se říci nedá. Měla-li Fotografie roku opravdu souviset s odchodem Václava Havla, lovila bych spíše ve vodách Karla Cudlína či Filipa Singera. Druhý jmenovaný i koneckonců za svou sérii Loučení s Václavem Havlem z kategorie Reportáž získal 1. cenu. Jako poslední bych zmínila 3. cenu v kategorii Lidé, o nichž se nemluví, a to sice Michala Krumphanzla a jeho snímek s názvem Policejní president Petr Lessy na tiskové konferenci v Praze, který možná neoplývá perfektní kompozicí, světlem a podobně, ale vtipná momentka je to skvělá!  Ze stejné kategorie je také bohužel neoceněný Český politik před soudem – Vít Bárta od Davida Neffa, velmi výmluvná série.

---

[i] http://cs.wikipedia.org/wiki/Novin%C3%A1%C5%99sk%C3%A1_fotografie

Sama v lesní galerii

Čím déle se díváte, tím více se vám líbí. Čím osamoceněji v galerii postáváte, tím více k vám fotografie promlouvají. Lekce samoty, 19. 10. 2012 - 25. 11. 2012, Tereza Příhodová.

Do malého, skromného, ateliéru Josefa Sudka se výstava opravdu hodí. Fotografií není mnoho, jsou menšího formátu, vyvedené v nenápadných barevných tónech. Osamocené artefakty a ticho. Ticho, čas od času narušené vnitřními promluvami promítačky schované v místnosti za rohem, kde se na časové smyčce (víceméně) samo sobě exhibuje video.

Doporučuji!

Rozpínavost vzduchu a světla

Už jen do 18. 11. 2012 je v Artpro Gallery možné vidět obrazy Lucie Jindrák Skřivánkové. Malba a fotografie v jednom, snové výňatky z cest, městská krajina. A právě na posledně jmenovaném - na městské krajině - to celé stojí. Nutno podotknout, že velmi dobře, byť mám malé "ale". Oroduji za opuštění lidských figurek, co jsou na některých plátnech. Z toho, co jsem viděla, plátna s "pidilidmi"nedosahovala kvalit zbytku vystavovaného a rušila. Přitom jinak nádhera...

Test ne/přizpůsobivosti za plného provozu

Studenti studentům. Teoretici versus umělci. Oboustranná služba. Alespoň prozatím. CRASH TEST 2012: Ne/přizpůsobiví do 9. 11. 2012 v Topičově salonu na Národní třídě v Praze.

Šest mladých kurátorek (Alice Němcová, Anna Ostapczuk , Hedvika Černá, Jana Véghová, Kamila Matějková a Michaela Zamazalová) pod vedením Milana Pecha dalo dohromady výstavu, která je výběrem těch nejpřizpůsobivějších z českých mimopražských vysokých uměleckých škol. Zastoupení našla Fakulta umění a architektury TU v Liberci se 3 studenty, Fakulta umění a designu UJEP v Ústí nad Labem se 6 studenty a Pedagogická fakulta UHK v Hradci Králové se 2 studenty. A kteří jsou to konkrétně? Anonym, Barbora Havlíčková, Jana Bernartová, Jan Bohuš, Lenka Husárková, Marek Vysušil, Markéta Bakešová, Miroslav Hašek, Petr Hostaš, Romana Zborovjanová a Zuzana Viková. V rámci celkové expozice byli Ne/přizpůsobiví tematicky vhodně rozděleni do čtyř částí, pojmenování  těchto jednotlivých částí se ovšem mohlo s klidným svědomím vynechat - návštěvník nepotřebuje berličku za každou cenu. Vedle toho katalog k výstavě ve stylu „poskládej si sám“ je naopak berličkou poměrně vítanou, byť s výhradami. První výhrada směřuje už onomu skládání - je to nezbytně nutné? Nové to není, praktické rovněž ne. Druhá se týká prosté gramatiky, věcných chyb a stylové rozháranosti. Výsledná práce tak zbytečně vypadá šitá horkou jehlou.

Pokud je něco, co většinu mladých umělců na výstavě spojuje (krom tématu samotného), je to větší či menší podobnost s díly, které divák už někdy někde viděl. Do jaké míry je to dobře anebo špatně, může být otázkou. Pro častého návštěvníka galerií a výstavních síní to může být problém, protože se mu automaticky nabízí nejen možnost srovnávání, ale i pocity veskrze negativní - ne/záměrné plagiátorství. Buď jak buď, dohromady práce tvoří zajímavý a kompaktní celek, kde má každá své pevně dané místo i dostatek prostoru. Toho se dostává nejvíc v centrální místnosti, kde si nelze nevšimnout cihlové nástrahy na podlaze od Markéty Bakešové. Šikmé věže i Markétina druhá práce Mýma očima jen dokazují, že jednoduchost až prostost toho kolikrát řekne mnohem víc než složitá kreace. Podobná „obyčejnost“ se skrývá i za Prozřením Petra Hostaše. Jak jednoduché může někdy být vlastně těžkopádné a složité dokazuje pro změnu Barbora Havlíčková a její laminátová Transformace pohybující se na hraně neefektivního funkčního designu. Takové nevinné „ kdo s koho“, nábytek versus jeho majitel. Souboj svádí i babička Miroslava Haška. Že zůstala Bez názvu, sice nevypadá nejlépe (vhodné pojmenování šestiminutového videa by se jistě našlo), ale obsah to naštěstí vynahradí. Dennodenní zápasení starého člověka s realitou a časem, kterého si málokterý mladý člověk dokáže všimnout, není-li na něj bezprostředně upozorněn. Co naopak působí doslova jako pěst na oko, jsou bohužel četné stavby ignorující své okolí. Markéta Bakešová si vybrala 4 z nich a přetvořila je v hořkosladká Sněžítka, se kterými může návštěvník volně manipulovat a nechat budovy na chvíli zmizet pod záplavou vloček. V případě centra Forum a Ústí nad Labem došlo i k nečekanému přídavku, neb je voda ve sněžítku zakalená, a nechtěně tak naráží i na dlouhodobý stav ovzduší ve městě…

Z úplně jiného těsta vedle toho působí Vzácné suroviny Romany Zborovjanové. Přírodní suroviny – slupky jsou mezi vším ostatním relativně neotřelé a oko návštěvníkovo určitě potěší. Nakolik spadají pod téma ne/přizpůsobivosti je s otazníkem. Katalog k výstavě si vysvětlení našel, já bych o zařazení mezi vystavované značně váhala, i když jinak práce patřila k mým favoritům, stejně jako Nič nie je jako sa zdá od stejné autorky. Jako poslední zmíním Zuzanu Vikovou a její hororové Slepice. Nic moc nového a přesto stále úderné. A jednoduché.

Letos proběhl teprve druhý ročník CRASH TESTu a já si troufám napsat, že ten třetí to rozhodne. Zda spíše „ano“ či „ne“. Tři pokusy na zkoušku ohněm bývají na akademické půdě standardem, studenti Výběrového semináře dějin umění 19. a 20. století Ústavu dějin křesťanského umění KTF UK v Praze a kurátoři této výstavy v jednom proto jistě vědí, že jim běží čas dokázat publiku, jestli doopravdy umí.

(psáno do kurzu: Teorie a kritika současné výtvarné tvorby II.) 

Tina B. Art Festival

Festival současného umění v Praze
17. - 31. 10. 2012
Letošní téma: Happiness ...štěstí v nejrůznějších podobách

Mezinárodní sestava umělců přenesla do pražských ulic radost. Každý se k tématu vyjádřil zcela po svém a jedinečně. Na mě z navštíveného a viděného prozatím nejvíc zapůsobila Dýchající květina / Červený lotus v Břevnově, za kterou stojí Choi Jeonghwa a performance v Galerii umění pro děti GUD od Israele Rabinovitze. Být vámi, nenechala bych si festival ujít :)

Israel Rabinovitz

vpravo Shalom Neuman a Oh Zee

Choi Jeonghwa

atd.

Trpělivost květiny přináší

Pracovat na jednom vyšívaném obraze zhruba rok, to už musíte mít sakra trpělivost. Alena Kučerová ji očividně má, jinak by jí pod rukama jen těžko mohla vzejít taková květinová zahrada. Je to práce, na kterou  u umělkyně nejsme příliš zvyklí, a možná i proto se na výstavě najde pár jiných, dalo by se říci "charakterističtějších", objektů. Květy ovšem skutečně hrají prim. Na první pohled nenápadné a tiché, na druhý už o něco živější - lačné návštěvníkova pohledu.

Tvorbu Aleny Kučerové mám opravdu hodně ráda, a tak by se snad neurazila, když napíšu, že její vyšívané květiny na mě zpočátku působily jako takový plevel, který se znenadání objevil, než jste se vzpamatovali, zapustil kořeny a na záchranu už bylo pozdě. On se vám ten neškodný plevel totiž mezitím tuze zalíbil...

Už jen pár dní, do 31. 10. 2012, je výstava „stočtyřicetčtyři květů a...“ k vidění v Galerii Pecka na Praze 2. 

(foceno na mobil)

Jak hudba hrála za císaře pána

Až do 28. ledna 2013 je v Českém muzeu hudby k vidění menší, ale o to milejší, výstava Kouzelné hrací strojky z výstavního cyklu Monarchie Národního muzea.

Kdo se o hudbu zajímá nějak blíže, neměl by si výstavu nechat ujít. Kdo má zvídavé děti rovněž. A kdo nespadá ani do jedné kategorie, ale chtěl by se prostě podívat, jak takové strojky fungují a hrají, měl by do muzea zavítat taky. Pro návštěvníky je přichystána trocha teorie, pár exponátů schovaných bezpečně za sklem, několik volně přístupných sluchátek s poslechem hudby, nějaká ta kramářská opička a hlavně několik  automatofonů, které vám na požádání kustodky zapnou a možná i dovolí si některý z nich spustit sám...

A abych nezapomněla, k výstavě je připraveno hned několik zajímavých doprovodných akcí.

Designblok: Z.K. SS13 Lingerie

Zuzana Kubíčková, mladá talentovaná návrhářka, o které se v poslední době mluví čím dál častěji - a po právu. Kdo nevlastní jedno z jejích proslulých psaníček, jako by nebyl. To samozřejmě trochu přeháním (a já sama ho také nevlastním), ovšem faktem je, že ono psaníčko se stalo poměrně žádaným zbožím. Na přehlídce v kostele sv. Šimona a Judy jste ho ale najít nemohli, tam totiž na návštěvníky čekalo něco úplně jiného a troufám si říct, že i lepšího. Kolekce dámského prádla.

Ano, nebylo to prádlo na běžné nošení, nebylo to pro jakékoliv tělo, nebylo to pro každou náturu. A bylo to dokonalé! Atmosféra kostela (byť vím, že zrovna výběr místa pro přehlídky asi ne každému přijde v pořádku), make-up modelek a hlavně prádlo samotné skvěle spolupracovali, a tak moje snění jelo na plné obrátky... Prostě jedno velké "Ach", co bylo za pár minut pryč a vy jste moc dobře věděli, že kdybyste to celé viděli ještě jednou (tak, jak jste si tajně přáli), sen by se rozplynul. Ztratil by se onen půvab, punc nedotknutelnosti...

Gloria Slavia! Gloria? Opravdu?

Kurátorka Rea Michalová dala dohromady 6 českých umělců, kteří se nám až do 26. října 2012 na Novoměstské radnici v Praze budou snažit prostřednictvím svých děl sdělit, co pro ně znamená Gloria Slavia.

Oslava národní hrdosti, pocity sounáležitosti, česká identita – jen několik málo hesel, která se pod název výstavy dají vložit. Prostoru pro vyjádření svých pocitů a myšlenek tak autoři měli více než velký, a i proto jsem od nich očekávala hodně a na výstavu s takovou tematikou se vysloveně těšila. První patro výstavy v podstatě očekávání ještě naplnila – zastoupení Jan Gemrot a Martin Káňa nemusí nikoho o kvalitě své práce (obraz Český lev, 2011 a bezejmenný(?) objekt ČR/SK z plastu a ftalátů, 2012) přesvědčovat, naopak přináší návštěvníkovi falešné naděje, že tedy „ano, jsem tu správně, výstava určitě bude stát za to.“ Nejspíš bych neměla opomenout na Davida Saudka, který svými plátny zmíněné duo doplňuje, ale těžko se mi o něm píše, neb těch několik obrazů v šedých tónech stále nejsem schopná brát vážně. Možná že kdyby dostaly samostatný prostor, dokázala bych je vidět v jiném světle, ale budiž. Těch pár schodů do dalšího patra vyběhnu hravě s úsměvem na rtech, který zamrzne přesně v tom okamžiku, kdy mi zrak přistane na ohromné gorile, zvířeti to tak typickém pro české lučiny a skaliny. Prý Donkey Kong 1870 z cyklu Animal Planet, 2012. No nevím. A to ještě netuším, že Animal Planet na mě číhá i v jiné místnosti v podobě krokodýla Barmelay, 2012. Jednou vtípek na Ameriku a jejího King Konga, podruhé Rusko a jeho stalingradská fontána. Pro mě jako nejasný odkaz k českému národu, na který se anotace výstavy odvolává, trochu málo, stále mě to nutí se ptát „Proč? Proboha proč?“. Ale abych Miroslavu Javůrkovi a autorovi daného cyklu neškodila až příliš, je na místě přiznat, že jeho rozměrná plátna Bombing, 2012 a Bunkr, 2009 na mě naopak zapůsobila velmi dobře. Podobně jako Svatá Anežka, 2012 se sprejerskou zelenou svatozáří od Jana Stosse. Na tu byla skutečně radost se dívat! Pánové Stoss, Gemrot, Káňa i Saudek mají zastoupeno ještě několik dalších děl, ale ty si dovolím již dále nepřibližovat, do konečného výčtu 6 umělců mi totiž stále schází jedno jméno - Jan Wolfchen Vlček. Muž, kterému kurátorka dopřála rozhodně největšího kvantitativního rozletu, ovšem otázka kvality už zůstala stranou. Škoda.

Mohla to být skvělá výstava, kdyby… rozmístění zastoupených pláten vypadalo jinak, navazovalo na sebe a dokázalo vzájemně komunikovat, kdyby kvalita převažovala nad kvantitou, kdyby se oslovilo více umělců z různorodějších oblastí, kdyby… víte co, zajděte na výstavu a uvidíte sami. Mimochodem,  z věže radnice je pěkný výhled a máte to za jedno vstupné… takže asi tak;)

PFW: Pavel Brejcha LINE

V rámci letošního Prague Fashion Weekend se 16. září veřejnosti poprvé představila značka Pavel Brejcha LINE.  První kolekce vzbuzovala dozajista pozornost u všech, kdo se s dosavadní tvorbou Pavla Brejchy a jím samotným již někdy měl možnost setkat. (Namátkou z jeho předchozí práce: spolupráce na značce Oldschool anebo zkušenosti z módního domu Balenciaga.) Sama jsem před pár lety měla to štěstí poznat tohoto výjimečného a sympatického návrháře o něco blíže díky jednomu z letních kurzů na Ústavu umění a designu v Plzni, a tak jsem na nedělní módní přehlídku byla samozřejmě doopravdy zvědavá.

Představená kolekce o 16 modelech je přesně taková, jakou jsem si ji vykreslovala. Čistá, elegantní a jednoduchá. Jemně ženská v nenápadných detailech, ale přitom dostatečně silná jako celek, bez nutnosti se podbízet. A co se mi na ní líbí asi nejvíc? Transformovatelnost v rámci kombinací s jinými kousky šatníku a doplňky. Jen mě mrzí, že jsem neměla možnost si jednotlivé modely také pořádně osahat, protože materiál poví hodně…  Jediná, drobná, černá tečka na jinak skvělých oděvech, byl modrý kus průsvitné látky připevněné na jedné z košilí v pase jako zástěra, kterou snad někdo zapomněl před nástupem na molo sundat - takový to na mě dělalo dojem. Jinak ovšem bez výhrad:)

Těším se na další kolekci! 

Jednoduchý jako facka (Karel Nepraš v DOX)

Do 1. října 2012 můžete v Centru současného umění DOX navštívit retrospektivu věnující se jednomu z nejznámějších umělců 20. století. Na svědomí ji mají kurátoři Jaroslav Anděl a Leoš Válka.

Při letmém pohledu na vystavované artefakty se člověk neubrán pocitu, že Karel Nepraš byl především „hračička“ se smyslem pro humor. Přisuzovat mu takovou roli bez doplňujících informací by ale snadno mohlo vést k mylnému výkladu. To, že si se svými sochami dokázal doopravdy vyhrát je nepřehlédnutelný fakt, ovšem zároveň s tím je potřeba mu přiznat i to, že se za každou z prací skrývají více či méně viditelné emoce a příběhy doby, jednotlivce i společnosti jako takové. Velmi výmluvná je například Velká facka z 80. let – při pohledu na velmi jednoduché, až prvoplánové, a přitom neuvěřitelně silné dílo se nejednomu z návštěvníků vykouzlí na tváři potutelný úsměv. Byť onen úsměv zajistí i řada jiných děl, je třeba po něm někdy lehce pátrat. Vedle skutečně velkého množství soch se na retrospektivě najde i nezanedbatelný počet kreseb. Naneštěstí pro ně, v záplavě dominantních soch, které si uzurpují veškerou pozornost, nemají ani nejmenší šanci vyniknout. Je to trochu škoda. Jestli si totiž z výstavy něco dozajista odnesete, bude to vzpomínka na hlavy, kam se podíváš a červenou barvu.

Karel Nepraš bezpochyby oplýval talentem, kdy skrze své sochy promlouvá naprosto ke každému - je jednoduchý jako facka. A přitom když na to přijde, dokáže být i tím, o jehož práci, myšlenkách a vizích můžete úspěšně vést spletité debaty bez zdánlivého konce. Prostě hračička.

Komu by se na výstavu nechtělo, ale přesto by některé z Neprašových děl viděl rád naživo, může si například v Praze naplánovat cestu přes Prokopovo náměstí (socha J. Haška, kterou dokončila umělcova dcera), Tilleho náměstí (socha Kameraman) anebo náměstí Malostranské (patníky před Lichtenštejnským palácem).