Studenti studentům. Teoretici
versus umělci. Oboustranná služba. Alespoň prozatím. CRASH TEST 2012:
Ne/přizpůsobiví do 9. 11. 2012 v Topičově salonu na Národní třídě
v Praze.
Šest mladých kurátorek (Alice
Němcová, Anna Ostapczuk , Hedvika Černá, Jana Véghová, Kamila Matějková a
Michaela Zamazalová) pod vedením Milana Pecha dalo dohromady výstavu, která je
výběrem těch nejpřizpůsobivějších z českých mimopražských vysokých uměleckých
škol. Zastoupení našla Fakulta umění a architektury TU v Liberci se 3
studenty, Fakulta umění a designu UJEP v Ústí nad Labem se 6 studenty a Pedagogická
fakulta UHK v Hradci Králové se 2 studenty. A kteří jsou to konkrétně? Anonym,
Barbora Havlíčková, Jana Bernartová, Jan Bohuš, Lenka Husárková, Marek Vysušil,
Markéta Bakešová, Miroslav Hašek, Petr Hostaš, Romana Zborovjanová a Zuzana
Viková. V rámci celkové expozice byli Ne/přizpůsobiví tematicky vhodně
rozděleni do čtyř částí, pojmenování těchto jednotlivých částí se ovšem mohlo s klidným
svědomím vynechat - návštěvník nepotřebuje berličku za každou cenu. Vedle toho
katalog k výstavě ve stylu „poskládej si sám“ je naopak berličkou poměrně
vítanou, byť s výhradami. První výhrada směřuje už onomu skládání - je to
nezbytně nutné? Nové to není, praktické rovněž ne. Druhá se týká prosté
gramatiky, věcných chyb a stylové rozháranosti. Výsledná práce tak zbytečně
vypadá šitá horkou jehlou.
Pokud je něco, co většinu mladých
umělců na výstavě spojuje (krom tématu samotného), je to větší či menší
podobnost s díly, které divák už někdy někde viděl. Do jaké míry je to
dobře anebo špatně, může být otázkou. Pro častého návštěvníka galerií a
výstavních síní to může být problém, protože se mu automaticky nabízí nejen
možnost srovnávání, ale i pocity veskrze negativní - ne/záměrné plagiátorství. Buď
jak buď, dohromady práce tvoří zajímavý a kompaktní celek, kde má každá své
pevně dané místo i dostatek prostoru. Toho se dostává nejvíc v centrální
místnosti, kde si nelze nevšimnout cihlové nástrahy na podlaze od Markéty
Bakešové. Šikmé věže i Markétina druhá práce Mýma očima jen
dokazují, že jednoduchost až prostost toho kolikrát řekne mnohem víc než
složitá kreace. Podobná „obyčejnost“ se skrývá i za Prozřením Petra
Hostaše. Jak jednoduché může někdy být vlastně těžkopádné a složité dokazuje
pro změnu Barbora Havlíčková a její laminátová Transformace pohybující
se na hraně neefektivního funkčního designu. Takové nevinné „ kdo s koho“,
nábytek versus jeho majitel. Souboj svádí i babička Miroslava Haška. Že zůstala
Bez názvu, sice nevypadá nejlépe (vhodné pojmenování šestiminutového
videa by se jistě našlo), ale obsah to naštěstí vynahradí. Dennodenní zápasení
starého člověka s realitou a časem, kterého si málokterý mladý člověk dokáže
všimnout, není-li na něj bezprostředně upozorněn. Co naopak působí doslova jako
pěst na oko, jsou bohužel četné stavby ignorující své okolí. Markéta Bakešová
si vybrala 4 z nich a přetvořila je v hořkosladká Sněžítka, se
kterými může návštěvník volně manipulovat a nechat budovy na chvíli zmizet pod
záplavou vloček. V případě centra Forum a Ústí nad Labem došlo i k nečekanému
přídavku, neb je voda ve sněžítku zakalená, a nechtěně tak naráží i na
dlouhodobý stav ovzduší ve městě…
Z úplně jiného těsta vedle
toho působí Vzácné suroviny Romany Zborovjanové. Přírodní suroviny –
slupky jsou mezi vším ostatním relativně neotřelé a oko návštěvníkovo určitě
potěší. Nakolik spadají pod téma ne/přizpůsobivosti je s otazníkem.
Katalog k výstavě si vysvětlení našel, já bych o zařazení mezi vystavované
značně váhala, i když jinak práce patřila k mým favoritům, stejně jako Nič
nie je jako sa zdá od stejné autorky. Jako poslední zmíním Zuzanu Vikovou a
její hororové Slepice. Nic moc nového a přesto stále úderné. A jednoduché.
Letos proběhl teprve druhý ročník CRASH
TESTu a já si troufám napsat, že ten třetí to rozhodne. Zda spíše „ano“ či „ne“.
Tři pokusy na zkoušku ohněm bývají na akademické půdě standardem, studenti
Výběrového semináře dějin umění 19. a 20. století Ústavu dějin křesťanského
umění KTF UK v Praze a kurátoři této výstavy v jednom proto jistě
vědí, že jim běží čas dokázat publiku, jestli doopravdy umí.
(psáno do kurzu: Teorie a kritika současné výtvarné tvorby II.)
Žádné komentáře:
Okomentovat