Městem posedlí

Kdo dosud nenavštívil, o hodně přišel.

Pravdou je, že na výstavě v Městské knihovně jsem byla už před nějakým tím pátkem, ale ozvěny viděného a slyšeného mi v hlavě rezonují pořád. Zkrátka se to pořádajícím i vystavujícím náramně povedlo. Kurátorem je Radek Wohlmuth, mezi vystavující patří nejen hvězdy české graffiti scény a street artu ale i několik zahraničních z Francie, USA, Německa, atd. Pestrost projektu je rozhodně tím, na čem to celé stojí a leží. Zajděte se podívat. Čas máte do 13. ledna 2013.

(S)tvoření

Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi. Země byla pustá a prázdná a nad propastnou tůní byla tma. Ale pak přišla duhová síla Hany Hillerové a bylo Exist.

V rámci projektu Start up, který zastřešuje Galerie hlavního města Prahy v Domě U Zlatého prstenu a má za cíl poukázat na nová jména a rozvířit stojaté vody současného uměleckého světa, je v období 24. 10. až 25. 11. 2012 k vidění instalace s prostým názvem Exist. Jde o první samostatnou výstavu autorky v České republice, veškeré dřívější autorské výstavy proběhly na půdě Spojených států amerických, kde Hana Hillerová studovala a střídavě (dohromady s Itálií a ČR) stále žije. Nelze opomenout také kurátorku výstavy, jíž je Monika Doležalová.

Už od vchodových dveří do galerie přitahuje instalace návštěvníky jako magnet. Čím to? Záplavou duhových barev, které vykukují zpoza malé místnosti. Vlní se a rozbíhají všemi směry a lákají ke vstupu. Po všech čtyřech stěnách místnosti i po podlaze se porůznu nenápadně rozpínají odstíny šedé a černé barvy umocňující spolu s vhodným nasvícením 3D efekt vystavovaného. A to opravdu důkladně. Hmota je všude okolo a nechává návštěvníka splynout spolu s ní v jiný, fantazijní svět plný barevného opojení. V mém případě šlo o opojení více než sladké - nechala jsem se unášet na nekonečné vlně pouťových lepivých cukrátek, co mi ve skutečnosti vlastně vůbec nechutnají, ale pohled na ně mě i tak nikdy neomrzí a slintat dokážu prakticky okamžitě. V Exist bych proto mohla strávit bez problémů celý den a stejně bych se nenasytila. Pořád je na co se dívat, pořád je co si představovat a o čem snít. Autorka to na rozdíl ode mne vidí trochu racionálněji: „Zajímá mě moment zvratu mezi řádem a chaosem, symetrií a nahodilostí. Jak vyjádřit všudypřítomné živoucí spojení mezi všemi částicemi vesmíru?“ Obrovité a přitom křehce působící spojení vybízí návštěvníka k pohybu. Chce se opatrně přiblížit, ale neví úplně jistě jak. Sotva zariskuje a udělá první krok, nároky rostou. Chce projít skrz, tu a tam do instalace „hrábnout“ a odhrnout pomyslnou oponu stranou, doufá, že za další vlnou najdete jinou... Rozpínavost Hančiny vesmírné duhy ovšem bohužel není nekonečná, usměrňují ji galerijní zdi. Jak by asi sladká vesmírná duha obstála na veřejném prostranství? Byla by dostatečně interaktivní, anebo by ztratila na síle? Á propos, pokud něco doopravdy ubírá instalaci na síle, je to plakát k výstavě. Černočerné kontrastní pozadí mi k navštívenému skutečně nesedí, mizí s ním veškerá lehkost. Bál se snad autor plakátu Petr Hrůza anebo dokonce samotný fotograf, že pokud ponechá původní neutrální, jemné šedé tóny, nebude výsledná vizualizace pro oči dostatečně atraktivní?

Podobných prací jako Exist má autorka na svém kontě již několik, vizuálně nejbližší je Octopus’s Garden z roku 2004. Věci z let pozdějších (2006 – 2009) působí vedle toho o dost vážněji. Roky 2010 a 2011 na autorčiných osobních stránkách v tvorbě zastoupeny nejsou, a tak lze jen hádat, zda došlo k výpadku pravidelné aktualizace webu, anebo umělkyně odpočívala. Dá se tedy současná instalace považovat za jakýsi návrat k rozradostněné hravosti před rokem 2006? A pokud ano, co k ní vedlo?

Čím víc o výstavě přemýšlím, tím víc otázek mám. Zatímco u jiných výstav u mě až příliš často platí „čím víc otázek, tím horší to bylo“, tady je to jiné. Vzbudila zájem a chuť dlouhodobě sledovat jakým směrem se tvorba Hany Hillerové bude ubírat. 

(psáno do kurzu: Teorie a kritika současné výtvarné tvorby II.) 

CZECH PRESS PHOTO 2012

Už 18. ročník novinářské soutěže, kde jsou účastníky profesionální fotožurnalisté z České a Slovenské republiky a přitom je výsledný výběr fotografií jenom „dobrý“. Čím to?

Výstava CZECH PRESS PHOTO 2012 je návštěvníkům v budově Staroměstské radnice přístupná denně mezi 10. a 18. hodinou v období od 16. 11. 2012 do 31. 1. 2013. K vidění je přes 400 fotografií od 297 fotografů, vybíralo se ovšem z celkového počtu (téměř neuvěřitelných) 3 719 snímků. A teď řekněte jak to, že výsledkem není výstava skvělá ale jen dobrá? Že by se mezi takovým množstvím fotografií opravdu nic víc nenašlo? Anebo má porota prapodivné priority? Pro pořádek, v porotě letos byli: Piotr Wojcik, Daria Bonera, Celina Dunlop, Tomasz Gudzowaty, Petr Josek, Marian Pauer, Andrej Reiser, Amir El Lithy, Goran Tomaševič, Tamas Szigeti a Anna Zekrija. Dle životopisů všechno lidé fundovaní, tak říkajíc od fochu. Proto se nelze nepozastavit nad tím, jak je možné, že zapomněli, co znamená slovo „fotožurnalistika“. Vždyť i taková Wikipedia píše: „Novinářská fotografie je vedle dokumentární reportážní fotografie součástí informativní fotografie. K informativní složce se může přidat ještě složka emotivní a estetická. Od výtvarné fotografie se žurnalistická liší v zobrazení reality, neboť má diváka především informovat, případně vhodně doplňovat novinový článek.“[i] Na výstavě toho nejlepšího za uplynulý rok totiž vedle skutečně novinářských fotografií naleznete i řadu těch, které jsou sice skvělé, ale žurnalistického vidění je na nich pomálu, celá jejich podstata leží v rovině čistě umělecké, anebo na pomezí - umělecký dokument. Byť proto při pohledu na daná díla oko zaplesá, mozek se cítí po právu oklamán – jdu-li na PRESS PHOTO, proč je mi nabízená „jiná“ realita i iluze? Nejvíc to „odnesla“ kategorie Portrét, a to rovnou s 1. cenou – série Vlasy Jakuba Jurdiče. Snímky skvělé, ale mimo tuto výstavu…

Na druhou stranu, v té samé kategorii cena 3. má své umístění po právu. Kněží Anny Ašenbrennerové. Čistá černobílá práce, jednoduchý portrét, co nepostrádá kapku vtipu. Nejbohatší na zážitky je ovšem zcela jistě kategorie Každodenní život. Cenová umístění se tady naprosto míjí s tím, jak bych se coby porotce zachovala já, ale co na tom záleží, podařeného je tu víc než dost. Absolutní výherce kategorie Martin Wágner má část oceněné série Kde začíná Evropa shodou okolností aktuálně také k vidění (spolu s Janem Vermouzkem) ve fotogalerii Václav Lídl na Praze 3. Vedle něj v Každodenním životě také zazářil Stanislav Krupař, Milan Jaroš, Jitka Rjašková, Jana Ašenbrennová, duo Jana Bauerová Marie Čermáková a Petra Hajdůchová. Ze Sportu návštěvník bude naopak asi trochu zklamaný. Nových, netradičních záběrů, neohraných emocí je tu pomálu. Avšak důraz na technické možnosti, zoomování ostošest, hraje prim. O vítězi kategorie si nejsem jistá (Steeplechase Romana Vondrouše), zbytek, krom Radka Kalhouse a jeho thaiboxu, nezaujal. Podobně je na tom i Umění a zábava.

Úplně z jiného soudku by člověk očekával naplnění kategorie Příroda a životní prostředí a ono nakonec tolik odlišného není. Některé z fotek by lehce obstály v kategoriích jiných, např. Sever v mlze a Po Ring Road na Islandu Milana Jaroše, Pět velkých zoologických exponátů se stěhuje z Národního muzea před jeho generální rekonstrukcí Stanislava Zbyňka (3. místo) nebo zajímavé Květy Jaroslava Jiřičky. Typickým představitelem dané kategorie, majitelem 2. ceny za úžasný Příjezd slonice Donny a její tříleté dcery Tonyay z Rotterdamu do pražské Zoo je Jan Zátorský. Zpracování, nápad a přitom pořád pouhá, ničím nepřikrášlovaná realita, je vidět i na Messel UNESCO Jana Cágy. S otazníkem o nutnosti zařazovat mezi to nejlepší bych na druhou stranu viděla Galaxii Ladislava Konráda či Brownfields Brno dua Jan Cága – Veronika Cágová, kteří asi nejen mně chtě nechtě svými fotkami připomínají duo Becherových s jejich doly a hutěmi, vedle nichž při (ne)chtěném srovnávání působí nudně.

Poslední 3 soutěžní kategorie patří k nejklasičtějšímu z fotožurnalismu, jaký si většina lidí představuje. Alespoň co se jejich názvu týče: Aktualita, Reportáž a Lidé, o nichž se mluví. I proto není překvapením, že celkový vítěz, Fotografie roku, pochází právě odtud. Rozloučení s Václavem Havlem Milana Jaroše. Téma smrti, loučení se s velkou postavou českých dějin, se jako adept na „TO“ za rok 2011 nabízelo a je pochopitelné. S hledáním vítěze si ovšem porotci mohli dát větší práci. Fotograf Milan Jaroš sice patří k nejlepším fotožurnalistům v České republice, a podle množství jeho práce zastoupené na této výstavě je to i znát, ale že by zrovna daný snímek patřil k tomu nejlepšímu z fotografova archivu za rok 2011, se říci nedá. Měla-li Fotografie roku opravdu souviset s odchodem Václava Havla, lovila bych spíše ve vodách Karla Cudlína či Filipa Singera. Druhý jmenovaný i koneckonců za svou sérii Loučení s Václavem Havlem z kategorie Reportáž získal 1. cenu. Jako poslední bych zmínila 3. cenu v kategorii Lidé, o nichž se nemluví, a to sice Michala Krumphanzla a jeho snímek s názvem Policejní president Petr Lessy na tiskové konferenci v Praze, který možná neoplývá perfektní kompozicí, světlem a podobně, ale vtipná momentka je to skvělá!  Ze stejné kategorie je také bohužel neoceněný Český politik před soudem – Vít Bárta od Davida Neffa, velmi výmluvná série.

---

[i] http://cs.wikipedia.org/wiki/Novin%C3%A1%C5%99sk%C3%A1_fotografie

Sama v lesní galerii

Čím déle se díváte, tím více se vám líbí. Čím osamoceněji v galerii postáváte, tím více k vám fotografie promlouvají. Lekce samoty, 19. 10. 2012 - 25. 11. 2012, Tereza Příhodová.

Do malého, skromného, ateliéru Josefa Sudka se výstava opravdu hodí. Fotografií není mnoho, jsou menšího formátu, vyvedené v nenápadných barevných tónech. Osamocené artefakty a ticho. Ticho, čas od času narušené vnitřními promluvami promítačky schované v místnosti za rohem, kde se na časové smyčce (víceméně) samo sobě exhibuje video.

Doporučuji!

Rozpínavost vzduchu a světla

Už jen do 18. 11. 2012 je v Artpro Gallery možné vidět obrazy Lucie Jindrák Skřivánkové. Malba a fotografie v jednom, snové výňatky z cest, městská krajina. A právě na posledně jmenovaném - na městské krajině - to celé stojí. Nutno podotknout, že velmi dobře, byť mám malé "ale". Oroduji za opuštění lidských figurek, co jsou na některých plátnech. Z toho, co jsem viděla, plátna s "pidilidmi"nedosahovala kvalit zbytku vystavovaného a rušila. Přitom jinak nádhera...