Kurátorka Rea Michalová dala dohromady 6 českých umělců,
kteří se nám až do 26. října 2012 na Novoměstské radnici v Praze budou
snažit prostřednictvím svých děl sdělit, co pro ně znamená Gloria Slavia.
Oslava národní hrdosti, pocity sounáležitosti, česká
identita – jen několik málo hesel, která se pod název výstavy dají
vložit. Prostoru pro vyjádření svých pocitů a myšlenek tak autoři měli
více než velký, a i proto jsem od nich
očekávala hodně a na výstavu s takovou tematikou se vysloveně těšila. První
patro výstavy v podstatě očekávání ještě naplnila – zastoupení Jan Gemrot
a Martin Káňa nemusí nikoho o kvalitě své práce (obraz Český lev, 2011 a
bezejmenný(?) objekt ČR/SK z plastu a ftalátů, 2012) přesvědčovat, naopak
přináší návštěvníkovi falešné naděje, že tedy „ano, jsem tu správně,
výstava určitě bude stát za to.“ Nejspíš bych neměla opomenout na Davida
Saudka, který svými plátny zmíněné duo doplňuje, ale těžko se mi o něm píše,
neb těch několik obrazů v šedých tónech stále nejsem schopná brát vážně.
Možná že kdyby dostaly samostatný prostor, dokázala bych je vidět v jiném světle, ale budiž. Těch pár schodů do dalšího patra vyběhnu hravě s úsměvem na
rtech, který zamrzne přesně v tom okamžiku, kdy mi zrak přistane na
ohromné gorile, zvířeti to tak typickém pro české lučiny a skaliny. Prý Donkey
Kong 1870 z cyklu Animal Planet, 2012. No nevím. A to ještě netuším, že Animal Planet na mě číhá i v jiné místnosti
v podobě krokodýla Barmelay, 2012. Jednou vtípek na Ameriku a jejího King
Konga, podruhé Rusko a jeho stalingradská fontána. Pro mě jako nejasný odkaz k českému
národu, na který se anotace výstavy odvolává, trochu málo, stále mě to
nutí se ptát „Proč? Proboha proč?“. Ale abych Miroslavu Javůrkovi a autorovi daného cyklu
neškodila až příliš, je na místě přiznat, že jeho rozměrná plátna Bombing, 2012
a Bunkr, 2009 na mě naopak zapůsobila velmi dobře. Podobně jako Svatá Anežka,
2012 se sprejerskou zelenou svatozáří od Jana Stosse. Na tu byla skutečně
radost se dívat! Pánové Stoss, Gemrot, Káňa i Saudek mají zastoupeno ještě
několik dalších děl, ale ty si dovolím již dále nepřibližovat, do konečného
výčtu 6 umělců mi totiž stále schází jedno jméno - Jan Wolfchen Vlček. Muž,
kterému kurátorka dopřála rozhodně největšího kvantitativního rozletu, ovšem
otázka kvality už zůstala stranou. Škoda.
Mohla to být skvělá výstava, kdyby… rozmístění zastoupených
pláten vypadalo jinak, navazovalo na sebe a dokázalo vzájemně komunikovat,
kdyby kvalita převažovala nad kvantitou, kdyby se oslovilo více umělců z různorodějších
oblastí, kdyby… víte co, zajděte na výstavu a uvidíte sami. Mimochodem, z věže radnice je pěkný výhled a máte to
za jedno vstupné… takže asi tak;)
Žádné komentáře:
Okomentovat