Už 18. ročník novinářské soutěže, kde jsou účastníky
profesionální fotožurnalisté z České a Slovenské republiky a přitom je výsledný
výběr fotografií jenom „dobrý“. Čím to?
Výstava CZECH PRESS PHOTO 2012 je návštěvníkům v budově
Staroměstské radnice přístupná denně mezi 10. a 18. hodinou v období od
16. 11. 2012 do 31. 1. 2013. K vidění je přes 400 fotografií od 297
fotografů, vybíralo se ovšem z celkového počtu (téměř neuvěřitelných) 3 719
snímků. A teď řekněte jak to, že výsledkem není výstava skvělá ale jen dobrá?
Že by se mezi takovým množstvím fotografií opravdu nic víc nenašlo? Anebo má
porota prapodivné priority? Pro pořádek, v porotě letos byli: Piotr
Wojcik, Daria Bonera, Celina Dunlop, Tomasz Gudzowaty, Petr Josek, Marian
Pauer, Andrej Reiser, Amir El Lithy, Goran Tomaševič, Tamas Szigeti a Anna
Zekrija. Dle životopisů všechno lidé fundovaní, tak říkajíc od fochu. Proto
se nelze nepozastavit nad tím, jak je možné, že zapomněli, co znamená slovo „fotožurnalistika“.
Vždyť i taková Wikipedia píše: „Novinářská fotografie je vedle dokumentární
reportážní fotografie součástí informativní fotografie. K informativní složce
se může přidat ještě složka emotivní a estetická. Od výtvarné fotografie se
žurnalistická liší v zobrazení reality, neboť má diváka především informovat,
případně vhodně doplňovat novinový článek.“[i]
Na výstavě toho nejlepšího za uplynulý rok totiž vedle skutečně novinářských
fotografií naleznete i řadu těch, které jsou sice skvělé, ale žurnalistického
vidění je na nich pomálu, celá jejich podstata leží v rovině čistě
umělecké, anebo na pomezí - umělecký dokument. Byť proto při pohledu na daná
díla oko zaplesá, mozek se cítí po právu oklamán – jdu-li na PRESS PHOTO, proč
je mi nabízená „jiná“ realita i iluze? Nejvíc to „odnesla“ kategorie Portrét,
a to rovnou s 1. cenou – série Vlasy Jakuba Jurdiče. Snímky
skvělé, ale mimo tuto výstavu…
Na druhou stranu, v té samé kategorii cena 3. má své
umístění po právu. Kněží Anny Ašenbrennerové. Čistá černobílá práce,
jednoduchý portrét, co nepostrádá kapku vtipu. Nejbohatší na zážitky je ovšem
zcela jistě kategorie Každodenní život. Cenová umístění se tady naprosto
míjí s tím, jak bych se coby porotce zachovala já, ale co na tom záleží, podařeného
je tu víc než dost. Absolutní výherce kategorie Martin Wágner má část
oceněné série Kde začíná Evropa shodou okolností aktuálně také k vidění
(spolu s Janem Vermouzkem) ve fotogalerii Václav Lídl na Praze 3. Vedle
něj v Každodenním životě také zazářil Stanislav Krupař, Milan Jaroš, Jitka
Rjašková, Jana Ašenbrennová, duo Jana Bauerová Marie Čermáková a Petra
Hajdůchová. Ze Sportu návštěvník bude naopak asi trochu zklamaný.
Nových, netradičních záběrů, neohraných emocí je tu pomálu. Avšak důraz na
technické možnosti, zoomování ostošest, hraje prim. O vítězi kategorie si nejsem
jistá (Steeplechase Romana Vondrouše), zbytek, krom Radka Kalhouse
a jeho thaiboxu, nezaujal. Podobně je na tom i Umění a zábava.
Úplně z jiného soudku by člověk očekával naplnění
kategorie Příroda a životní prostředí a ono nakonec tolik odlišného
není. Některé z fotek by lehce obstály v kategoriích jiných, např. Sever
v mlze a Po Ring Road na Islandu Milana Jaroše, Pět
velkých zoologických exponátů se stěhuje z Národního muzea před jeho
generální rekonstrukcí Stanislava Zbyňka (3. místo) nebo zajímavé Květy
Jaroslava Jiřičky. Typickým představitelem dané kategorie, majitelem 2.
ceny za úžasný Příjezd slonice Donny a její tříleté dcery Tonyay z
Rotterdamu do pražské Zoo je Jan Zátorský. Zpracování, nápad a
přitom pořád pouhá, ničím nepřikrášlovaná realita, je vidět i na Messel
UNESCO Jana Cágy. S otazníkem o nutnosti zařazovat mezi to nejlepší
bych na druhou stranu viděla Galaxii Ladislava Konráda či Brownfields
Brno dua Jan Cága – Veronika Cágová, kteří asi nejen mně chtě nechtě
svými fotkami připomínají duo Becherových s jejich doly a hutěmi, vedle
nichž při (ne)chtěném srovnávání působí nudně.
Poslední 3 soutěžní kategorie patří k nejklasičtějšímu z
fotožurnalismu, jaký si většina lidí představuje. Alespoň co se jejich názvu
týče: Aktualita, Reportáž a Lidé, o nichž se mluví. I proto není
překvapením, že celkový vítěz, Fotografie roku, pochází právě odtud. Rozloučení
s Václavem Havlem Milana Jaroše. Téma smrti, loučení se s velkou postavou
českých dějin, se jako adept na „TO“ za rok 2011 nabízelo a je pochopitelné. S
hledáním vítěze si ovšem porotci mohli dát větší práci. Fotograf Milan Jaroš
sice patří k nejlepším fotožurnalistům v České republice, a podle
množství jeho práce zastoupené na této výstavě je to i znát, ale že by zrovna
daný snímek patřil k tomu nejlepšímu z fotografova archivu za rok 2011,
se říci nedá. Měla-li Fotografie roku opravdu souviset s odchodem Václava
Havla, lovila bych spíše ve vodách Karla Cudlína či Filipa Singera.
Druhý jmenovaný i koneckonců za svou sérii Loučení s Václavem Havlem
z kategorie Reportáž získal 1. cenu. Jako poslední bych zmínila 3. cenu v kategorii
Lidé, o nichž se nemluví, a to sice Michala Krumphanzla a jeho snímek s názvem
Policejní president Petr Lessy na tiskové konferenci v Praze, který možná
neoplývá perfektní kompozicí, světlem a podobně, ale vtipná momentka je to
skvělá! Ze stejné kategorie je také bohužel
neoceněný Český politik před soudem – Vít Bárta od Davida Neffa,
velmi výmluvná série.
Žádné komentáře:
Okomentovat