V rámci Ceny kritiky pro mladou malbu je pod názvem Metaplay
v Galerii kritiků do 9. 12. 2012 k vidění několik různorodých
výtvarných počinů od 7 autorů.
Kurátoři Vlasta Čiháková Noshiro a Karel Babíček
na výstavě představují následující jména: Tomáš Bárta, Jana Bernartová,
Patricie Fexová, David Hanvald, Josef Mladějovský, Evžen Šimera a Karel
Štedrý. A proč zrovna Metaplay? Dle doprovodného textu k výstavě, to
lze vysvětlit asi takto: „Název (…) je použitý metaforicky – jako hry uvnitř
hry, story uvnitř story, jak ostatně zní jeho původní význam. Z metodického
hlediska je tento pojem pro koncepci výstavy podstatný: zahrnuje v dnešním
pojetí vizuálního umění apropriaci, tedy princip přivlastnění určitého postupu
či citace konceptu, nebo i výseku reality. Kombinuje také různá média ve smyslu
intermediality a zdůrazňuje interakční komunikaci s divákem.“ Formulace o
interakční komunikaci s divákem je asi nadbytečné, vždyť co jiného by
každé dobré umělecké dílo mělo dělat? Pojetí „hravosti“ samotné, hry uvnitř
hry, je už ovšem o něčem jiném a dá se na tom stavět. Doslovně vystavěné jsou
komplexy z molitanu Josefa Mladějovského. Na první pohled velmi podobné,
při bližším ohledání působící zcela odlišně. Zatímco na stěně visící Jsem
zbytečný při pohledu z boku připomíná vodorovný mrakodrap, Neumím hrát
fotbal asociuje těžkopádné, do sebe (ne)zapadající mechanismy kdejakého
stroje. Díla zajímavá a na rozdíl od
zbytku vystavovaného ve všech směrech jiná. A to natolik, že se nelze nezeptat,
co je na nich z „malby“? Jen pro připomenutí – výstava souvisí se soutěží Cena
kritiky pro mladou malbu…
Velmi dobře na ně navazuje bezejmenná futuristická
geometrická abstrakce Tomáše Bárty, jenž kombinuje hned několik technik
dohromady. Barevnou monotónnost mezi zmíněnými díly narušuje Jana Bernartová
s cyklem Chyby, který bylo donedávna možné v Praze vidět také
na výstavě CRASH TEST 2012: Ne/přizpůsobiví. Těžko říct, kolika výstavami cyklus ještě projde, mě zatím
nezaujal ani na jedné z nich.
Naprostý opak přitom mohu tvrdit o podobně výrazně barevných
plátnech Davida Hanvalda. Zastoupení si našly dva obdélníkové, klasické formáty a jeden kulatý. Zatímco kulaté plátno staví diváka do pozoru díky
absenci jakékoliv komplikovanosti vyobrazeného a tudíž přivádí do rozpaků, zda
vidí „správně“ jen onen „obyčejný“ naředěný
a nepřerušovaný neonový tah ve tvaru písmene „C“, obdélníková plátna si
pozornost uzurpují jinak. Hrají si s minimalistickým nábytkem, schovávají
ho pod záplavou kruhů i koleček a záleží jen na divákovi, jak daleko/blízko se
k malbě postaví, aby viděl tu kterou součást hry D Judd (1986) a (1984).
Oči si neodpočinou ani při pohledu na Růžový stín, který je jako jediný
umístěný v prostorách galerie tak, že se dá hovořit o invenci. Zapadá mezi
sloupoví natolik dokonale, až připomíná staženou roletu nějakého krámku. Evžen
Šimera, autor tohoto růžového plátna, ale zaujme spíše dvojicí obrazů Paprsky
v krajině. Předposledním
umělcem je Karel Štědrý, zastoupený modrianovskými variacemi akrylu a
spreje Síť III., Plastika č. 3 a Kompozice č. 2. 3 díla do
galerie přinesla i posledně jmenovaná Patricie Fexová, jež jedno
z nich umístila pod sklo. Drobný akryl ze série Zadní strany abstrakcí v klipu
na fotografie působí vedle ostatních pláten maličko ztraceně, jako by vůbec
nebyl součástí aktuální výstavy, a to je škoda. Budu-li si z výstavy na
druhou stranu něco určitě pamatovat, bude to mimo jiné plátno „3“ ze
série Abstraktní komiks, ve kterém zas a znovu nalézám červený škrtanec
od Marylin Monroe na fotografiích Berta Sterna z roku 1962. Prostě
ikona.
(psáno do kurzu: Teorie a kritika současné výtvarné tvorby II.)
Žádné komentáře:
Okomentovat