Kdo neřekne Ř, není Čech

Uvědomění (si) české identity, chování, toho něčeho typického a všem společného, co nejde jednoduše shrnout do pár vět. Těch (ne)významných drobností je totiž víc.

V Galerii VŠUP až do 9. 2. 2013 potrvá výstava Ř! Česká národní identita v současném výtvarném umění, na které jsou k vidění díla 17 více či méně veřejnosti známých autorů, k nimž patří duo Vasil Artamonov & Pavel Sterec, Pavel Jestřáb, Alena Kotzmannová, Ivana Lomová, Petr Lysáček, Jan Merta, Petr Motyčka, Markéta Othová, Eva Pejchalová, Rudolf Samohejl, Vít Soukup, Antonín Střížek, Jan Šerých, Michaela Thelenová, Tomáš Svoboda a Marek Ther. Architektem výstavy je Tomáš Svoboda, produkci má na starosti Jana Vinšová a pod vedením Mileny Bartlové se jako kurátoři podepsali studenti semináře Dějin a teorie designu a nových médií na VŠUP Eva Balaštíková, Anna Burianová, Ondřej Čech, Štěpánka Holbová, Eva Riebová a Veronika Rollová. 

Pokus o poukázání na češství jako kulturní kód ve výtvarném umění posledních dvaceti let týmu kurátorů rozhodně vyšel. A já si nemůžu nevzpomenout na relativně nedávno uskutečněnou výstavu Gloria Slavia na Novoměstské radnici, která se češstvím také zabývala, i když z trochu jiného úhlu pohledu, a hlavně – která to nezvládla. Naštěstí se to na Ř! Česká národní identita v současném výtvarném umění neopakovalo a spektrum uměleckých realizací bylo také pestřejší. Jednou z realizací, která svou nápaditostí doopravdy potěšila byl Zápis události v kraji Vasila Artamonova a Pavla Sterce. Věděli jste například, že na zápis do obecních kronik existuje zákon? A právě na jeho základě autoři podnikli cestu do několika českých obcí, aby v nich místní kronikáře přesvědčili o tom, že o jejich návštěvě, o jejich pozvání na pražské Bienále mladých, musí učinit nefalšovaný rukou psaný zápis. Jak takové zápisy dopadly, se můžete přesvědčit sami a neopomeňte si i poslechnout, jak hovory s kronikáři probíhaly. Neméně zajímavé jsou tři obrazy z cyklu Lada, a to jmenovitě Podepisování anticharty, Čurda informuje a Horáková visí, jejichž autorem je Petr Motyčka. 

Co Čech, to chatař. Skoro. Jan Merta si toho dobře všímá a na fenomén chatařství na výstavě upozorňuje s nevelkým dílem Světlý barel. Jinačí, všem Čechům, dobře známou podobu krajiny na svých fotografiích vzniklých za jízdy autem připomíná Markéta Othová. Černobílý cyklus pojmenovala jednoduše Duchové a k vidění jsou dva z nich. Úplně jinak se ale na české chování dívá Marek Ther. Promítá divákům fiktivní mini příběh malého Ludvíka, sudetského Němce. Pflaumen není líbivé video. Zcela „na férovku“ ukazuje prstem na problém, na otázku odsunu sudetských Němců, otázku Čech Čechům, multietnicity i vlastního svědomí…  Raději pryč od toho, že ano? A raději co nejrychleji – Vlakem. Cestování vlakem má svá specifika, své pravidelné pasažéry, svůj vlastní svět. Eva Pejchalová se zaměřila na kvapně ubíhající krajinu za oknem na několika různých tratích rozsetých po České republice, kterou se ještě za jízdy pokusila stejně kvapně zachytit na malé archy papíru. A že jich bylo!

Suma sumárum, to, že se na tak malou plochu galerie (jedna místnost) dokázalo vměstnat tolik autorských prací, je překvapující a svým způsobem dobré pro diváka, který tak má z čeho vybírat. Na druhou stranu, nemáme-li k dispozici dostatečně velkorysý prostor, měli bychom se naučit dělat kompromisy a pár jmen prostě chtě nechtě ze seznamu vyškrtnout. Ať je sice divákovi umožněno vybírat si své favority, ale s ohledem na pravidla vymezení osobního prostoru (v tomto případě náležejícího jednotlivým uměleckým dílům).